Výlet z Výšinky přes Dubový Dvůr do Dvora - v létě na kole, v zimě na běžkách

Dovolím si zde převzít text o Dubovém Dvoru od stránek věnovaných Geocachingu. „Dubový Dvůr, místními nazývaný prostě „Dubák“, jezajímavé místo, kde se jakoby zastavil čas. Dodnes sem nevede pořádná silnice, jen kamenité a prašné cesty, vinoucí se mezi lesy a pastvinami. Roubené i zděné chalupy, jejichž klid nenarušily žádné novostavby ani výdobytky moderní civilizace, dodávají podhorské osadě to pravé kouzlo.

Dubový Dvůr vznikl pod názvem Eichelhof v době německé kolonizace Podkrkonoší, podobně jako většina sídel v Lese Království. Pro založení osady si obyvatelé vybrali drobnou terénní sníženinu na náhorní plošině Kocléřovského hřbetu. Osadu vybudovali na zajímavém, přibližně trojúhelníkovitém půdorysu, široce obepínajícím prameniště Mlýnského potoka, v současnosti zatopeném rybníkem.

Po druhé světové válce neminul Dubový Dvůr osud většiny sídel v Sudetech. Němečtí obyvatelé byli vystěhováni a jejich chalupy se změnily na rekreační objekty. Naštěstí chalupáři Dubový Dvůr zachránili před zánikem. S původními obyvateli však odešla víra a vztah k odkazu předků, a tak kaplička u hráze rybníka, na rozdíl od chalup, začala postupně chátrat. Na svou záchranu musela počkat až do roku 2011, kdy se její opravy chopila parta nadšenců okolo Patrika Krále s podporou obce Hajnice, pod níž dnes Dubový Dvůr administrativně spadá. 

Mimochodem, víte, že Dubový Dvůr byl již za první republiky oblíbeným turistickým cílem, a to hlavně v zimě? Dneska bychom řekli, že jdeme na běžky, tehdy tomu říkali „courání“. Vydávali se sem výletníci především ze Dvora Králové. Nejdříve museli dojít pěšky do tehdy samostatné vsi České Podhradí (dnešní královédvorské čtvrti Podharť) a následně projít lesem, zvaným Harta. A nad lesem pro ně začal úplně nový svět. Jednak výrazně přibylo sněhu a hlavně: převažující čeština z okolí Dvora přešla do téměř výhradní němčiny. Nad Hartou lyžníci nasadili dlouhé jasanové ski, do rukou uchopili hole z lískových prutů a už si to bílou stopou šlapali k „Vídeňský bábě“. Těm, jimž už výšlap stačil, se známý lokál v Neu Söberle (Novém Záboří) stal jejich konečnou stanicí. Většina lyžníků však pokračovala dál zvlněnou krajinou s krásnými výhledy na Zvičinu, Liščí horu, Vraní hory i majestátné Krkonoše. Bílými pláněmi došli k malebnému Eichelhofu (Dubovému Dvoru). Po návštěvě osady či jen po krátké zastávce v závětří kapličky sjížděli do údolí k Liškárně, kde v té době byla kožešinová liščí farma. Courání se pak většinou zakončovalo v dnes již zaniklém hostinci Waldschenck, který stával u silnice, spojující Kocléřov s Pilníkovem. Z vyhřátého šenku s vyhlášenou německou kuchyní se jen těžko odcházelo. Není divu, že zpátky do Dvora se mnohdy vracelo až za svitu měsíce..."

Záboří

Záboří není jen jedno místo - rozkládá se spolu s dalšími obcemi (Nové Záboří, Červená Výšinka, Čtyři Domy a Jánská studánka) na hranici červených

h hlín a pískovcových údolí - je protkáno cestami spojujícími samoty mezi Hajnicí a Dvorem v Lese Království. Až do druhé světové války bylo Záboří osídleno téměř výhradně německým obyvatelstvem. Samotné Záboří (475 m. n. m.) leží na Zábořském potoce a zázemí pro svojí řezbářskou dílnu zde našel v roce 1895 Antonín Anders. U potoka v obci je kamenný kříž v pozadí se schátralou budovou bývalé školy. Nechybí ani vysvěcená kaplička.