REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
A kolik lidí se dnes umí kosou ohánět? O tom jsem si povídala s člověkem, který je jedním v oboru z nejzkušenějších a také nejzapálenějších: Josefem Jehličkou, organizátorem setkání sekáčů a kosců v Orlických horách.
Povězte mi, jaká je historie tohoto řemesla?
Více než několikasetletá. Od doby, kdy lidé přestali kočovat a zůstávali na jednom místě, tak potřebovali řešit potravu pro hospodářská zvířata. A tam mohl být začátek kosců a sekáčů. Nástroj byl pravděpodobně železný, kamennou kosou si nedovedu představit, že by se sekalo, dřevěnou taky ne, jinak trávu omlátíte i klackem, abyste si vykosila cestu. V dobách, kdy člověk uměl vyrobit plechovou kosu, tak tam jsou začátky. Vidím rozvoj tak na 18. století.
Sekáč a kosec jsou krásně znějící slova. Liší se nějak významově?
Já jsem zvyklý na termín sekáč, je to místní východočeský termín, rozumí tomu i v jižních a západních Čechách. Kosec je spíše moravské krajové nářečí slova stejného významu. A v rámci spojení jednotlivých regionů se setkávají sekáči a kosci.
Tušíte, kolik sekáčů u nás je?
Než jsme se rozhodli u nás zrealizovat soutěž sekáčů, tak byli vidět výjimečně. Nyní je spolek kosců a sekáčů jen neorganizovaná skupina. Je ale dobrou zprávou, že na organizátory sekáčských akcí se nabalují další lidi, jejichž cílem je propagace sekání. Málo se třeba ví o srovnávacích soutěžích, kdy proti sobě nastoupili motoroví a klasičtí sekáči. Vítěz sekání na rychlost kosení nebyl nikdy jednoznačný. Úspora času tak není argumentem, proč si pořídit motorovou sekačku. Záleží na zkušenostech, fyzické kondici a péči, jakou svému nástroji sekáči věnují.
Proč se z našich životů vytratily kosy zavěšené ve stodole nebo kůlně?
Ve 21. století se projevuje blahobyt. Máme se nejlíp ve své historii díky dlouhodobému míru, rozvoji technologií, lidé si vše koupí, pohodlníme. I starý Řím zanikl na blahobytu a lenosti. Zahrada má dnes spíše rekreační než krmnou funkci a tomu se přizpůsobilo i nářadí. Již v minulém století nahradily kosy a srpy většinou motorové sekačky, traktůrky a křovinořezy.
Kdysi nešlo o údržbu zahrady tak, aby se líbila všem okolo. Šlo o přežití celé rodiny. Každé stavení mělo svého kosce nebo sekáče, který se staral o to, aby dobytek měl co žrát v létě i v zimě. Ženy měly spíš srp a v případě potřeby sekaly čerstvou trávu pro králíky. Ale věřím, že pokud bylo třeba, uměla si ke kose stoupnout určitě i žena. Dnes už není skoro vidět ani jeden.
Co vás vedlo k tomu soutěž sekáčů organizovat?
Ten nápad jsem nosil v hlavě přes dva roky. Byla to odvaha zorganizovat něco, kam možná nikdo nepřijde. A frajeřina byla spíš v tom, že jsem si myslel, že umím sekat a zajímalo mě, kolik lidí ještě umí vůbec sekat - z mé i jiné generace. Samotná akce není ani tak o soutěži, jako o setkávání a oživení řemesla. Podobnou funkci mají i Slavnosti koní, které se konají pravidelně v Kuksu a kde letos povedu workshop sekáčů. Co mě úplně nejvíc těší, že s námi seká například i učitelka prvního stupně základní školy a na letošním ročníku už sekal i kluk, který byl na prvním ročníku orlického sekáče ještě v kočárku. Existují také setkání lidí, kteří se zabývají kosením luk v chráněných oblastech - Bílé Karpaty, Krkonoše. Ti se setkávají, aby pokosili plochy, které jsou vzácné.
Na sousedním Slovensku k tomu přistupují trochu jinak: mají sekáčskou ligu. Existuje i mistrovství Evropy a světa. To už jsou ale vlastně vrcholoví sportovci, kteří mají kolem sebe tým. Nikdy jsem to neviděl, ale chystám se na takové mistrovství podívat.
V Orlickém sekáči vyhrává ten, kdo nejrychleji poseče danou plochu?
No, ono sekat na čas je vlastně nesmysl. Je to spíše příjemné setkání komunity. Chasník nesekal na rychlost, musel šetřit síly, on neměl za den posekat jen jeden ar, a měl i jiné práce. Ale v naší soutěži se měří kromě rychlosti i kvalita - existují časové penalizace za nekvalitní pokosení. Například jeden ar nejlepší sekáči posekají na 4 řádky, tzn. mají záběr 1,5 metru. Viděl jsem jen jednou člověka, poměrně vysokého, který měl dlouhý kosiště a zvládl to na 3 řádky. Ale on by v soutěži nevyhrál. Nejrychlejší sekáč ještě nemusí mít nejlepší strniště.
A dá se fyzická náročnost kosení s něčím srovnat? Třeba - jeden ar sekání louky se rovná fyzicky jízdě 20 km na kole?
Šikovný sekáč, který měl dobře nabroušenou kosu a dobrou fyzickou kondici, ten to měl jako odpočinek. Těch arů musel posekat moc, až do hektarů, a ještě na něj doma čekala těžší práce na statku v zemědělství. Dnes si něco málo posekáme a lidé to mají vyloženě na vyčištění hlavy – že nemusí do fitka. Ale dle mých zkušeností se spíše snaží oživit řemeslo, být v přírodě a s přáteli, pročistit si hlavu.
Co mám udělat, když chci zkusit stát se sekáčem?
Koupit si kosu, což už samo o sobě nemusí být jednoduché. Samotné mluvení o tom, jak kosit, je o ničem, člověk musí získat nějaký fortel. Každopádně si o tom může něco přečíst a obrnit se trpělivostí. Je to stejné jako naučit se plavat nebo jezdit na kole - někdo potřebuje instruktora na cokoliv, někdo se to se svým selským rozumem a stylem pokus-omyl může naučit taky. Ovšem ideální je si to zkusit se zkušeným sekáčem, který ukáže, jak tu kosu tahat, vše má své postupné kroky. Kdo má zájem si to zkusit a naučit, tak ať se v sobotu 29. června přidá k workshopu sekáčů na Kuksu.
Na co se při koupi kosy zaměřit?
Prodejci deklarují, že nová kosa je naostřená a připravená ke kosení. Jednou jsem si takovou kosu koupil: to byla motyka, ne kosa. Kosy jsou různě tvrdé, podle toho, z jaké jsou oceli. Ruské kosy byly dobré, ale tvrdé, vyhlášené byly i jugoslávské. Pamatuji si i české kosy, tzv. brněnky. My jsme se s partou sekáčů byli podívat v manufaktuře značky Fux v Rakousku (Schroeckenfux), kde dělají 220 tisíc kusů kos za rok. Spousta těch výrobních operací je ručních. I výstupní kontrola je v podobě člověka s kladivem, který dostává kosu do fazony, jak má být.
Samotná délka kosy (ostří) se dost liší - od 40, 60, 90 až do stotřicítky. Každému vyhovuje něco jiného, závisí to i na tom, co se bude kosit - jestli krátký salátíček nebo vysokou trávu, důležitý je i terén - na rovině nebo ve svahu.
Kde doporučujete kosy kupovat?
Určitě je najdete v nabídce vybraných železářství. Na Vysočině u Poličky je rodina, která trochu hospodaří, snaží se ekologicky. K tomu všemu prodávají kosy, mají workshopy a kempy na sekání, tak tam se dá dokonce asi nakoupit i kosa naklepaná.
Jsou všechny kosy stejné nebo se nějak liší?
Liší se krajově. U nás se vždy používalo kosiště (dřevěná část kosy) se dvěma madly pro pravou a levou ruku s určitou roztečí. Ideální je mít rozteč na míru, u profíků hrají roli i milimetrové rozdíly. Ale existují kosiště i s jedním madlem pro pravou ruku, kdy druhou rukou to sekáč drží jako lopatu. Jihočeši a Plzeňáci jezdí s madly, která jsou zvláštně do výšky, to já třeba vůbec neumím. Kosiště samotné je z různého dřeva. Jen to nemůže být dřevo křehké - jako je javor a buk. Ideální je jasan, který je pevný a pružný, a nemusí být potom tak silný. Dají se na ně vyfrézovat i různé parádičky.
Jak se klepe kosa?
My jsme byli zvyklí klepat na tzv. ploché babce, což je kus ohnutého železa ve tvaru čtverce. Na tom se klepala kosa klepacím kladívkem. Šlo by to i klasickým kladívkem, které se ubrousí do určité fazonky. Jsou i babky úzké, ale s tím jsem nikdy nepracoval. Dnes existuji i naklepávače a různé vychytávky, ale i tak je naklepat kosu pořád machrovinka a je k tomu třeba trpělivost. Tu já nemám. A špatným klepáním se může kosa zničit. Na poli je možné vidět broušení či srovnávání ostří, na které se používá brousek.
Kdo vám tedy vaši kosu naklepává?
Kamarád, který bude se mnou v sobotu 29. června na workshopu na Kuksu. Má speciální kufřík s nářadím, proto mu říkám doktor. Vše ukáže. I výborný sekáč nemusí umět kosu správně naklepat. Většinou kosu naklepávali staří strejci, kteří už ani nesekali, nebo už jen málo. Měli fortel a tu trpělivost. Taková dobře naklepaná kosa je ostrá jako břitva.
Jak často se louky sekají?
Záleží, jakou má louka přirozenou úrodnost a mocnost hlíny, jestli je na kameni, kde dříve vyprahne. Minimálně se však seká první seč a první otava (tj. druhá a každá další tráva), potom se může spásat. Některé louky se sekají i pětkrát, ale spíše třikrát. Hlavně kulturní trávy však potřebují hodně dusíku. Louky se proto vždy přihnojovaly - hnojem, nebo jen močůvkou, u každého stavění bylo hnojiště a žumpa. V Rakousku, kam nevyjede traktor, tak tam mají čerpadlo.
Většinou se sekalo v období, kdy tráva už neměla tolik vody. Když už však má méně vody, tak má pro zvířata méně stravitelných bílkovin nebo dřevnatí. Ovce může mít trávu i starší, stráví i celulozu, ale mladá zvířata potřebují trávu z doby metání, kdy je tam nejvíc jednoduchých cukrů a bílkovin.
Ale jsou místa, kde kvalita posečené trávy není důležitá a jsou tam jiné priority. Například my sekáme na zakázku louky, kde žije chřástal, který potřebuje čas na hnízdění a vyvedení mláďat. Na takových místech kosíme nejdříve až v srpnu.
Jaká denní doba je ideální pro kosení?
Seká se za rosy, ideální je začít při rozednění, kdy je tráva křehčí. Odpoledne už je potom splihlá a sekáč je za chvíli na plném sluníčku dříve unavený. Částečně však se může sekat i večer před soumrakem, kdy tráva opět vlhne.
Děkuji za rozhovor
Kateřina Sekyrková
Záštitu nad akcí Slavnosti koní, historie a řemesel Kuks 2019 převzal ministr zemědělství Miroslav Toman
Vaše komentáře |