Roky 1945-1950 dvorského skautingu

FOTOGALERIE - Skauting 1945-1950 v DKnL

a další

Zobrazit zmenšené náhledy VŠECH fotografií

5. května 1945 se ozvalo z rozhlasu volání o pomoc budově Českého rozhlasu v Praze a to byl signál k povstání po celém území Protektorátu. V našem městě zahoukala siréna po 12. hodině a na její výzvu nastoupili i skauti na stanoviště jako revoluční spojky. Po přestřelkách  na několika místech města, zvláště na nádraží a u školy 2. obvodu (dnešní škola 5. května) bylo 16 obětí a mezi nimi, bohužel, i člen junácké hlídky, osmnáctiletý Vladimír Vejr. Jeho tragické smrti bylo vzpomenuto na mimořádném srazu Junáka a při pohřbu, kde byla jeho rakev nesena skauty našeho střediska. Rodičům Vl. Vejra bylo později předáno vyznamenání junácký kříž Za vlast 1939-1945, zlatý stupeň in memoriam, který byl Vl. Vejrovi udělen ústředím Junáka k 28. říjnu 1946.

Náš junácký domov byl hned vrácen zpět a v neděli 27. května 1945 u něho byla vztyčena státní vlajka. Tímto aktem začal opět normální skautský život a činnost v našem středisku. Během roku 1945 se velmi rychle obnovovala činnost junáckých oddílů i ve Dvoře Králové n.L. Počet členů našeho střediska prudce stoupal a v roce 1946 již bylo v devíti chlapeckých oddílech více než 400 skautů a v šesti dívčích oddílech přes 300 skautek. Po odsunu německých obyvatel z pohraničních území bylo nutno nahradit chybějící pracovní síly zejména v zemědělství. Proto naše oddíly vypomáhaly na zemědělských brigádách, při vysazování lesů apod. Již o letních prázdninách v roce 1945 jsme zorganizovali junácký „žňový“ tábor ve Zdoňově u Adršpachu, kde po odsunu německých obyvatel byla ohrožena sklizeň obilí na státním statku. Ve stejné době byl zorganizován další žňový tábor v Javorníku u Vrchlabí, kde pomáhalo při žních 30 skautů. Pouhé dva měsíce po obnovení činnosti jsme byli schopni vyslat na pohraničí na 60 skautů a 40 skautek. Poválečná léta byla do února 1948 radostným obdobím po krutých válečných letech, kdy mimo radosti ze skončeného válečného utrpení a ze získané svobody měli všichni lidé novou chuť do života. I naše skautská činnost probíhala v této atmosféře plné nadějí do budoucna. Uspořádali jsme řadu zdařilých akcí, jako např. Junácké dny, besídky pro veřejnost, táborové ohně, závody ve skautských disciplínách, v morseovce  a Kimovce atd.  K nezanedbatelné činnosti královedvorských skautů patřilo provozování loutkového divadla. Po válce v roce 1948 byla tato činnost obnovena (loutkové divadlo mělo prapůvod již před založením skautingu ve Dvoře králové před rokem 1920) a to s novými loutkami, které zakoupilo Sdružení přátel Junáka. Skauti vybudovali nové loutkové divadlo s osvětlením a se zvukovou aparaturou. Hrálo se do roku 1950, v zimním období skoro každou neděli a  představení byla hojně navštěvována. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 se stal Junák zásahem vládních činitelů součástí ČSM, jeho činnost byla omezována a nakonec byl po nepravdivých a zkonstruovaných obviněních protiprávně rozpuštěn. Náš krásný skautský domov u parku, kde jsme se tak rádi scházeli a prožívali tu šťastné období našeho mládí, se postupně stal klubovnou ČSM, později zaměstnanců poštovního úřadu, školní dílnou a nakonec skladem materiálu Okresní správy spojů.  Toto skladiště zůstalo v našem Domově i v letech 1969-70, kdy byla na krátkou dobu obnovena činnost Junáka, protože ředitel Okres. Správy spojů, zarytý komunista soudruh Kučera dělal vše možné pro to, aby nemusel klubovnu skautům uvolnit.

Po obnovení naší skautské činnosti po druhé světové válce jsme se snažili najít v blízkém bývalém sudetském okolí opuštěnou chalupu, kterou bychom si mohli upravit na víkendovou chatu. V roce 1946 se to po delším hledání podařilo. V krajině dosud pro nás neznámé, za obcí Horní Žďár, našli bratři Šturmové, Jindra Veselý - Dan s několika dalšími nadšenci opuštěnou osadu v kopcích, která se oficiálně jmenovala  německy Eulenberg, česky Soví vrch. Vybrali jsme si chalupu na kopci u lesa, jejíž poloha s krásným výhledem na Krkonoše se nám zdála nejlepší. Po vyřízení naší žádosti u Státního statku ve Žďáru, který byl vlastníkem chalupy, nám byla chalupa propůjčena do bezplatného užívání. Vytvořila se parta nadšenců, která každý pátek nebo sobotu na kolech nebo autobusem na tzv. Ženskou bídu a pak ještě pěšky spěchali do Skautíkova - tak jsme si totiž toto naše nové rekreační středisko pojmenovali. V chalupě jsme postupně zbourali starou pec, na okna jsme vyrobili  okenice, vyčistili studnu a provedli mnoho dalších drobných prací, aby chalupa byla schopná přechodného obývání. Správce statku pan Mrňávek nám dokonce propůjčil malý vozík s kobylkou, jejíž pomocí jsme sváželi z ostatních chalup různé kusy nábytku, abychom si svoji "rezidenci" pokud možno dobře vybavili.

Krátce po získání této první chalupy následoval se záborem chalupy další náš dvorský 1. oddíl chlapecký a jednu chalupu pak ještě obsadila naše děvčata - hrdě přejmenovanou na "Děvín".

Všechna ta práce byla radostná, protože jsme se těšili, že budeme na těchto chaloupkách užívat volné přírody a zdravého vzduchu k našim skautským hrám. 

Na naší "hlavní" chalupě namaloval br. Weston vedle vchodu krásné sluneční hodiny. Na východním štítu chalupy se skvěl hrdý nápis JUNÁK. Prožívali jsme v těchto místech krásné dny a večery v přátelském skautském prostředí, plni optimistických plánů do budoucna. V létě 1948 si tu na kopci nad chalupou uspořádala svůj tábor 1. smečka Vlčat. Skautíkovskou chalupu jsme využívali po celý rok  k výborným výletům do okolní přírody, na podzim k houbaření a v zimě se tu mnozí z našich skautů a skautek vyřádili pří lyžování na zdejších kopcích. Byly to krásné zimní lyžařské výpravy, z nichž jsme se vraceli příjemně unaveni na lyžích přes Záboři zpět domů. Naše potěšení z naší chalupy však netrvalo dlouho. Rozpuštěním Junáka v roce 1950 skončily i naše výlety do Skautíkova a i když někteří ze starších skautů se snažili udržet chalupu ve vlastnictví jako soukromé osoby, dlouhodobě se to nepodařilo. A tak jsme po nějakém čase zjistili, že naše chalupa byla později využívána jako chata lidmi z Pardubic, ale ostatní chalupy se časem rozpadly a vzaly za své - nezůstalo z nich vůbec nic. Vzpomínka na Skautíkov v nás vyvolává nostalgické pocity, protože jsme tam mimo spousty svých mozolů zanechali i kus našeho mládí plného radosti, skutečného přátelství a skautské romantiky.